// Michal Před pár dny jsem dočetl knížku An Everyone Culture a jsem z ní tak nadšený, že se musí o skvělý pocit hned podělit. Jde o knihu, která v prvním vydaní u Harvard Business School Press vyšla v lednu letošního roku, český překlad bohuže zatím k dispozici není. Název bychom ale možná mohli přeložit jako “Firemní kultura pro všechny”. Tým autorů pod vedením Roberta Kegana a Lisy Laskow Lahey zkoumá takzvaně “úmyslně rozvíjející společnosti” (v angličtině “deliberately developmental organizations” nebo DDO) - firmy, které se rozhodli mít rozvoj svých zaměstnanců jako primární jádro svého bytí. Nejde o to, že by firmy rezignovaly na zisky nebo růst společnosti a věnovali se dobročinně pouze svým zaměstnancům. Ba naopak - ukazuje se, že poté, co se opravdu hluboce zaměřili na rozvoj svých lidí, ostatní parametry zdravě fungujících firmy přirozeně následovaly. Ve většině organizací má, podle autorů, s nimiž nelze než souhlasit, skoro každý navíc ještě druhou práci, o které se vůbec nemluví. Jde o skrývání svých slabých stránek, snahu vypadat co nejlépe a řídit dojmy ostatních lidi z nich samotných. Nemůžeme si přece dovolit vypadat jinak, nebo přiznat svou slabost či chybu. A je to právě tato “druhá práce”, která nás stojí obrovské množství úsilí a kvůli které tím pádem i organizace přichází o čas, jež bychom mohli strávit něčím daleko produktivnějším. V knize můžeme prozkoumat fungování tří zcela rozdílných společností - NextJump (vývoj software), Bridgewater (hedgeový fond) a Decurion (provozovatel kin) a na reálných příkladech se podívat na různé implementace principů DDO. Každá z firem funguje v naprosto rozdílném byznysu, mají však z pohledu DDO mnoho společného. A byť si toho třeba ani nutně nemuseli být od počátku vědomi, jejich přístup odpovídá nejnovějším poznatkům o rozvoji a učení v dospělosti, což je právě vědecká specializace autorů. Společnosti fungující podle principů DDO jsou podobné především v těchto třech aspektech: 1) Aspirace znamená, že lidé jsou do růstu doslova tlačni. Když například dosáhnou expertízy ve své oblasti, není to důvod k tomu, nechat je v dané roli už na věky (protože už vše skvěle zvládají), ale právě naopak. Je to nejlepší důvod k jejich přesunu do úplně nové role, ve které musí zvládnout nové a neznámé výzvy. 2) Společenství (komunity) jsou o možnosti být v bezpečném prostředí. Mít kolem sebe skupinu lidí, se kterými máme vše vyjasněno a nemáme nejmenší potřebu si hrát na něco co nejsme, nebo mluvit za něčími zády. Lidi o kterých víme, že naši důvěru nezklamou a my jejich také ne. 3) Praktiky jsou pak o pravidelných rutinách, které ve společnostech probíhají. Ať už jde o týdenní týmové mítinky s jasně danými pravidly, nebo třeba častá setkání ve dvou s nejbližším z kolegů (ne nutně s nadřízeným) za účelem předání upřimné zpětné vazby. DDO nejsou o boření tradičních struktur a postupů, ale o absolutním upřednostnění lidí a jejich potenciálu. Zdá se, že pokud takový postoj společnost zaujme a dovolí aby se stal opravdu jádrem jejího fungování, důsledky mohou být nedozírné...
0 Comments
Knížky o štěstí v práci, které musíte mít// Michal Šrajer Když jsme se s kamarádem bavili o tom, co by mohlo být zajímavé téma pro čtenáře našeho blogu, shodli jsme se na tom, že to, co nás posouvá ve zkoumání štěstí (nejen v práci) mílovými kroky kupředu, jsou skvělé knížky. Každý máme ve své knihovničce několik knih, které by si podle nás měl přečíst úplně každý. A tak zkusím nastartovat něco, z čeho by možná mohl vzniknou celý seriál doporučení knih, které by rozhodně neměli uniknout vaši pozornosti. Podivín (anglicky Maverick) je knížka, kterou jsem četl už před mnoha lety a musím přiznat, že mnohé konkrétní detaily příběhu Richarda Semlera a firmy Semco si už rozhodně nepamatuji. Čím jsem si ale jistý je to, že z příběhu čerpám často dodnes. Semler na svém vlastním příkladu ukazuje, že i klasická výrobní firma se může změnit ve skvělé pracoviště a ani “práce u strojů” nemusí bránit v tom, aby lidi zůstali lidmi. Jde pro mne o jeden z důležitých příkladu toho, že štěstí v práci opravdu nemusí být jen pro vyvolené, z těch správných prosperujících oborů. To vše navíc ve velmi čtivé a skvělé podané podobě. Pohon (v anglickém originále Drive) by měl být opravdu povinnou četbou pro každého, kdo pracuje s lidmi. Daniel Pink ukazuje na mnoha studiích jak to ve skutečnosti funguje s lidskou motivací. Vyvrací například dnes ještě mnohdy stále zažitý pohled, že vnější odměny dokážou člověka přimět k “lepší práci” i v případě kreativních činností. To opravdu důležité je ve skutečnosti trochu jinde - lidé potřebují především autonomii, mistrovství a smysl. Teprve pak je motivace maximální. Pokud Daniela Pinka ještě neznáte, můžete začít jeho slavným TED talkem, který vás určitě k přečtení knížky přiměje. V Happy Hour is 9 to 5 najdete hezký přehled toho, co si lze pod pojmem “štěstí v práci” představit i jak ho dosáhnout. Je to vlastně docela jednoduché - stačí se zaměřit na vztahy mezi lidmi a umožnit jim dosahovat smysluplných výsledků. Mnoho studií zde ukazuje, že pocit štěstí v práci může opravdu ovlivnit produktivitu, vnitřní motivaci i kreativitu. Vše je pak doplněno řadou skutečných příběhů ilustrujících zásadní změny v organizacích, ke kterým může štěstí v práci pomoci. Nová pravidla: Google - pohled zevnitř, neboli v originále “Work Rules!: Insights from Inside Google That Will Transform How You Live and Lead” je nejnovější z knih v tomto přehledu. Autor - Laszlo Bock - v Google vede People Operations (už dávno nemají klasické “HR”) a zde popisuje podrobně a velmi konkrétně to, čím se v přístupu k lidem ve firmě řídí. Google je dost velký na to, aby se dalo opravdu pracovat s daty a ledasco měřit a optimalizovat. Bock a jeho tým to často využívají. Ukazuje mnohé “výzkumy na lidech” a konkrétně popisuje jak přesně fungují i co stojí za jejich rozhodnutími. Veliká sbírka inspirace, která rozhodně stojí za pročtení. |
AuthorsMichal Šrajer Archives
June 2019
Categories |