Kniha: An Everyone Culture

// Michal

Před pár dny jsem dočetl knížku An Everyone Culture a jsem z ní tak nadšený, že se musí o skvělý pocit hned podělit. Jde o knihu, která v prvním vydaní u Harvard Business School Press vyšla v lednu letošního roku, český překlad bohuže zatím k dispozici není. Název bychom ale možná mohli přeložit jako “Firemní kultura pro všechny”.

Tým autorů pod vedením Roberta Kegana a Lisy Laskow Lahey zkoumá takzvaně “úmyslně rozvíjející společnosti” (v angličtině “deliberately developmental organizations” nebo DDO) - firmy, které se rozhodli mít rozvoj svých zaměstnanců jako primární jádro svého bytí. Nejde o to, že by firmy rezignovaly na zisky nebo růst společnosti a věnovali se dobročinně pouze svým zaměstnancům. Ba naopak - ukazuje se, že poté, co se opravdu hluboce zaměřili na rozvoj svých lidí, ostatní parametry zdravě fungujících firmy přirozeně následovaly.

Ve většině organizací má, podle autorů, s nimiž nelze než souhlasit, skoro každý navíc ještě druhou práci, o které se vůbec nemluví. Jde o skrývání svých slabých stránek, snahu vypadat co nejlépe a řídit dojmy ostatních lidi z nich samotných. Nemůžeme si přece dovolit vypadat jinak, nebo přiznat svou slabost či chybu. A je to právě tato “druhá práce”, která nás stojí obrovské množství úsilí a kvůli které tím pádem i organizace přichází o čas, jež bychom mohli strávit něčím daleko produktivnějším.

V knize můžeme prozkoumat fungování tří zcela rozdílných společností - NextJump (vývoj software), Bridgewater (hedgeový fond) a Decurion (provozovatel kin) a na reálných příkladech se podívat na různé implementace principů DDO. Každá z firem funguje v naprosto rozdílném byznysu, mají však z pohledu DDO mnoho společného. A byť si toho třeba ani nutně nemuseli být od počátku vědomi, jejich přístup odpovídá nejnovějším poznatkům o rozvoji a učení v dospělosti, což je právě vědecká specializace autorů.

Společnosti fungující podle principů DDO jsou podobné především v těchto třech aspektech:

1) Aspirace znamená, že lidé jsou do růstu doslova tlačni. Když například dosáhnou expertízy ve své oblasti, není to důvod k tomu, nechat je v dané roli už na věky (protože už vše skvěle zvládají), ale právě naopak. Je to nejlepší důvod k jejich přesunu do úplně nové role, ve které musí zvládnout nové a neznámé výzvy.

2) Společenství (komunity) jsou o možnosti být v bezpečném prostředí. Mít kolem sebe skupinu lidí, se kterými máme vše vyjasněno a nemáme nejmenší potřebu si hrát na něco co nejsme, nebo mluvit za něčími zády. Lidi o kterých víme, že naši důvěru nezklamou a my jejich také ne.

3) Praktiky jsou pak o pravidelných rutinách, které ve společnostech probíhají. Ať už jde o týdenní týmové mítinky s jasně danými pravidly, nebo třeba častá setkání ve dvou s nejbližším z kolegů (ne nutně s nadřízeným) za účelem předání upřimné zpětné vazby.

DDO nejsou o boření tradičních struktur a postupů, ale o absolutním upřednostnění lidí a jejich potenciálu. Zdá se, že pokud takový postoj společnost zaujme a dovolí aby se stal opravdu jádrem jejího fungování, důsledky mohou být nedozírné...

---