Umění uměřenosti

//Martina

Na tuhle knížku jsem se jako vyznavač jednoduchosti a minimalizmu dost těšila a rozhodně mě nezklamala.
Je fajn, že autorovi knížky o uměřenosti stačilo na popis hlavních myšlenek pouhých 113 stránek. Je to příjemné a logicky uspořádané čtení pro někoho, kdo hledá logicky uspořádané argumenty pro pocity a přesvědčení, které dosud možná pouze prožíval a neuměl popsat. Svend Brinkmann neztrácí čas a hned v úvodu nastaví očekávání:  “spokojit se, místo toho abychom chtěli pořád víc je, předpokladem pro spokojený a šťastný život.” Souhlasím s autorem, že naše společnost se topí v záplavě informací, fear of missing out (FOMO), návodech jak věci dělat lépe a efektivněji a že bych sama docela ocenila zamyšlení nad tím, “stihnout v životě méně a za delší dobu.”
Střídmost přitom za základní cnost považovali už ve starém Řecku. Brinkmann rozdělil důvody proč je dobré se chovat v životě střídmě do pěti dimenzí.  

1. politická dimenze - omezenost zdrojů planety pro neustále se rozrůstající počet lidí je velmi aktuální téma, které i v médiích hodně rezonuje. Bohatší část planety by se měla omezit v konzumaci zdrojů tak, aby byl život udržitelný i pro méně bohatou část lidstva. 
2. existenciální dimenze - vychází z tvrzení Pieta Heina (dánský vědec a básník), že život by měl být zaměřen na něco konkrétního, aby měl smysl. Což je dost v rozporu s dobou, která vybízí k tomu, aby se člověk zajímal “o všechno” a dělal “co chce, kdy chce a s kým chce.” To, čemu člověk zasvětí svůj život by měl navnímat někde hluboko uvnitř své duše. Je osvěžující si uvědomit, že stejně jako to, co děláme nás definuje, “to, co neděláme.”  
3. etická dimenze - žijeme ve společnosti ostatních lidí a to s sebou přináší úplně přirozenou nutnost naučit se omezovat, aby tato složitá struktura vztahů mohla fungovat. Francouzský filozof Paul Ricoeur říká, že pokud člověk “trvá, že po celý život bude zkoušet všemožné identity a narativy, pak ztratí příležitost vybudovat si sebestálost.”
4. psychologická dimenze - musím, souhlasit s Brinkmanem, že “happiness” se v mnoha ohledech stalo průmyslem, který do velké míry popírá vliv prostředí, ze kterého člověk pochází a hlásá, že “každý je svého štěstí” strůjcem. Nevyhnutelné selhání a pocity viny, že “nezvládám být šťastný/á” je živnou půdou pro komerční služby “průmyslu štěstí.” Lehce se z toho může stát závislost, která člověka nutí konzumovat větší a větší “dávky,” které průmysl štěstí ochotně nabízí. 
5. estetická dimenze - jako vyznavač minimalizmu dokážu ocenit jednoduchost, ve které je ukrytá (dokonalá) krása. Věřím, že všechny nejlepší věci v životě jsou v podstatě jednoduché. Pro zorientování se a pochopení je pak dobré si vytvořit určité ohraničení, které umožňuje dané “území” lépe prozkoumat. Může k tomu sloužit rodinný život nebo rituály, které lidem umožňují se navzájem poznat.

Líbilo se mi, že autor neopomněl zmínit, že mít schopnost omezit se s “méně, než je dosažitelné,” vyžaduje “zralou a kultivovanou mysl.” Také, že dost nebezpečné jsou všechny tendenční uskupení bez společenského rozměru a skutečnou diskuzí nad základními hodnotami. Problémem moderní společnosti je, že běžný člověk má omezené (časové a často finanční) možnosti zamýšlet se nad těmito otázkami. Nechci aby to vyznělo, že život by měl být jenom o askezi a omezování se, je úplně v pořádku snít. Nicméně souhlasím se stoickou filozofií v tom, že člověk by měl zvážit “etickou hodnotu svých snů.”
Psycholog Barry Schwartz zkoumá paradox volby a dospěl k jednoznačnému názoru, ke kterému dospívá i osvícenější část západní společnosti - “méně je opravdu více.” Schwartz ještě dodává, že pro šťastný život jsou nejdůležitějším faktorem blízké sociální vazby a zavazující vztahy. Najít vlastní odpověď na to, “kdy mám dost” a držet se toho může skýtat překvapivou úlevu a ukotvení v chaosu podnětů, kterým jsme denně vystavování.

​

---